Koncertní flow

// Martina Bláhová

Byla jsem v Rudolfinu na Pražské filharmonii. Pro mě rozhodně ne každodenní záležitost, takže jsem se docela nechala unést novým prostředím a jeho formální atmosférou. Běžně to znamená, že se víc soustředím a všímám si detailů. Když mou pozornost přestal poutat fakt, že se přede mnou asi 80 nástrojů velmi úspěšně snaží vyloudit dokonalou zvukovou harmonii, začala jsem zkoumat co tam ještě běží za informační výměnu. Jasně, že téměř všichni hudebníci a část publika byli ve flow .)
 
Desítky párů očí sledovalo každý tah taktovky dirigenta, který dirigoval tak energeticky, že za koncert určitě propotil minimálně jednu košili.  Podal docela slušný sportovní výkon :). Litovala jsem, že mu nevidím do obličeje, ale i podle jeho neverbálních projevů to stejně bylo jasné. Totálně si to užíval a většina ansámblu s ním.  Protože se v tom fakt nevyznám, až později jsem zjistila, že se dívám na skvělého Jakuba Hrůšu, který patří mezi nejtalentovanější dirigenty mladé generace.
Dirigování není jenom mávání taktovkou do rytmu. Dirigent musí mentálně obsáhnout celý orchestr a být schopen (byť tohle je fakt pod mou rozlišovací schopností) slyšet každý nástroj jednotlivě. Myslím, že slyší i to, když se někdo fláká :). Je to, jak říká Itay Talgam, “ultimátní manažerská výzva”. Zaručit dokonalý souzvuk nástrojů a u toho vůbec nepromluvit! 
 
Pianista se už tak 10 taktů před svým sólem začal pohupovat do rytmu s levým “křídlem” houslistů.  S dirigentem si vyměnili jednoznačný pohled. Svůj nástup pak trefil na setinu vteřiny. Ono to totiž ani jinak nejde.  Je jasné, že i hudebníci dají spoustu věci díky své pracovní rutině. Ale pokud to má dávat smysl jako celek, nemůže si každý hrát jak chce. Úplně jsem cítila jak si dirigent pohledem ověřuje zda nástroje, kterých nástup se blíží s tím opravdu počítají.
Vytvořili tam takovou atmosféru, že se v publiku nikdo neodvážil ani zakašlat. Všichni spolu jsme byli součástí tohoto zážitku. Absolutní síla a respekt před jejich mistrovstvím!  

Zdroj: www.pfk.cz